Ústavní pořádek České republiky

Ústava v České republice je polylegální – netvoří ji jeden dokument, ústavní zákon, nýbrž několik dokumentů, ústavních zákonů. Podle čl. 9 odst. 1 Ústavy České republiky ze 16. prosince 1993 může být ústava (v širším smyslu) doplňována či měněna pouze ústavními zákony. Ústavním zákonem ve formálním smyslu je zákon, který byl jako ústavní označen a vyhlášen a byl schválen oběma komorami Parlamentu kvalifikovanou třípětinovou většinou všech poslanců a kvalifikovanou třípětinovou většinou přítomných senátorů (čl. 39 odst. 4 Ústavy České republiky).
 
Kromě vlastní Ústavy České republiky, vyhlášené pod č. 1/1993 Sb., tvoří ústavu v širším smyslu zejména Listina základních práv a svobod, v období federace přijatá jako ústavní zákon č. 23/1991 Sb., v České republice pak znovu vyhlášená pod č. 2/1993 Sb., ovšem již bez uvozovacích ustanovení.
 
Součástí české ústavy jsou dále
 
 
 
 
  • ústavní zákony související s rozpadem Československa a konstituováním České republiky jako nového, nástupnického státu (ústavní zákon č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, ústavní zákon č. 29/1993 Sb., o některých dalších opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky),
 
  • a ústavní zákony upravující státní hranice České republiky se sousedními státy.
 
V dosavadní krátké historii České republiky byl Parlamentem v reakci na nastalou vládní krizi přijat i jednorázový a svým způsobem mimořádný ústavní zákon o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny (ústavní zákon č. 69/1998 Sb.). Obdobný jednorázový ústavní zákon č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny, byl však Ústavním soudem zrušen (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 27/09 ze dne 10. září 2009, 318/2009 Sb.).
 
Ustanovení čl. 3 a čl. 112 odst. 1 Ústavy České republiky pro souhrn ústavních zákonů, tzn. pro označení ústavy v širším smyslu, zavádí souhrnný pojem ústavní pořádek České republiky a definují, co je jeho součástí.